JAKÝ TO S NÍM BYLO
Malinkej člověk padá zas a zas.
Ta země matička,
jak ta s ním nakládá!
Von padá na nosík,
von padá na záda,
von padá o stýblo,
von padá kaluže.
Kterýmžto padáním
se proměňuje v muže.
Vyroste z košilky
a škobrtne jen zřídka.
To dyž ho ošidí ta lasička, ta Lidka,
nějakej přechodník
anebo panák lihu.
Už zvládnul zemskou tíhu,
mládenec!
S rukama v kapsách
po světě se klátí
a propasti jsou pro něj čirej hec,ž
e naučil se vůbec nepadati.
No, ale dyž to nejlíp umí,
dyž nohy nehlídá
a v hlavince mu zněj
vznešený myšlenky
jak ňáký hvězdný splavy,
najde se kamínek,
najde se beznaděj,
zašeptá horečka,
či suchý stýblo trávy,
von padne, a už nevstane.
Trošku se zaprášilo.
A velkej bude svět soud,
esli směl takhle upadnout
a jaký to sním bylo. (Lazar a píseň, 1960)
